ja byl v utery na novinarsky a od ty doby se jeste nevzpamatoval. ten film je ohromnej a uzasnej.
dokonce budu trochu za podivina a doporucim 3D i pres dabing. v tretim rozmeru ten film dostava ... ehm, dalsi rozmer
. resp. jeste lip se do toho sveta clovek ponori. a kdyz si zvykne na obsazeni, tak mu dabing ani neva
mam uz treti den rozepsanou recenzi, ale dostavam se k ni vzdycky jen na par minut za den treba v tramvaji
, kazdopadne tu je, co mam zatim napsany (ona to neni ani takk recenze, jako zamysleni se nad tim...)
(neni hotova, tzn neni opravena a az si to po sobe prectu, mozna udelam par uprav....)
V roce 2009 se toho stalo hodně. Vrátil se Tarantino, Star Trek se dožil reinkarnace, kina rozbombardovali druzí Transformeři, Twilight dokázalo, že film může být naprostá sračka a přesto trhat rekordy v tržbách. Zemeckis Vánoční koledou potvrdil, že jeho posledních několik filmů postrádá duši. Roland Emmerich rokem 2012 zlikvidoval naší planetu, na kina zaútočil Michael Jackson (nikoli v Zombielandu), nízkorozpočtové sci-fi District 9 znovu-otevřelo vrátka svému mateřskému žánru a vydělalo jmění. Stephen Sommers s G.I. Joe dokázal, že film může být hloupý a mít mizerné triky a stejně dovede být zábavný. Podivali jsme se Vzhůru do oblak, Michael Mann natočil historický film digitální kamerou, podobnou technologií natočil Proyas nedoceněné Knowing. Aronofsky vzkřísil kariéru Mickeyho Rourkea, Yates potvrdil, že je pro Pottera tím pravým, McG s - leč docela povedeným - Terminator: Salvation na několik příštích let zabil terminátoří značku, Henry Selick dokázal, že umí i bez Burtona. Ke svému "rodnému žánru" se vrátil Sam Raimi, nenápadná Pařba ve Vegas rozsekala pomalu každého, kdo na ní zašel, Justin Lin překvapil skvělými Rychlími a zběsilými, Jean Claude Van Damme zažil chvilkový comeback v geniálním JCVD. Eastwood oslnil Gran Torinem, Hood zpackal Wolverina, naopak Snyder parádně zadaptoval "nenatočitelné" Watchmeny. Nikdo si nemůže stěžovat, že by tento rok byl chudý na filmové události. Ta největší ale přichází až teď a dojedné každou z výše zmiňovaných zastiňuje.
A to neříkám jako člověk ovlivněný hypem, který během roku 2009 prorůstal skrz celý internet. To říkám jako někdo, kdo se posledních několik týdnů snažil vyhnout jakémukoliv klipu, televiznímu spotu a vůbec zmínce o filmu, jehož premiéra pro většinu filmových fanoušků znamená především jedno: návrat Jamese Camerona.
Ten se při přebírání Oscarů za Titanik trochu s nadsázkou proklamoval králem světa (opakoval tak hlášku DiCapria ze stejného filmu, ale to spousta lidí jaksi opomíjí), jenže zazlívejte to člověku, který krom nejúspěšnějšího filmu všech dob natočil prvního a druhého Terminátora, Pravdivé lži, Propast, nebo Vetřelce. Cameron vždy posouval digitální efekty vpřed a jeho filmy byly často (nejen žánrovým) gamechangerem na mnoho dalších let. Narozdíl od spousty jiných (r)evolucionářů ale digitální efekty vždycky používal jen jako nástroj k posouvání děje. Jako něco, co je součástí struktury filmu, místo toho, aby z každého digitálního efektu udělal oslavnou událost. Jinými slovy, ačkoliv v nich byl vždycky o krok napřed, Cameron se ve svých filmech s efekty nikdy nevytahoval.
I proto se dá na většinu Cameronovy filmografie nahlédnout jako na nadčasovou. Jeho filmy ale odolávají zubu času nejen díky tomu. On je především výborný režisér-vypravěč, který možná pracuje s příliš archetypální dějovou kostrou (což je, jak se dozvíme o pár řádků níž, i problém Avatara), ale jeho styl nabízí jedinečně komplexní podívanou, precizně zorganizovanou a naprosto dokonale čitelnou. Takovou, jakou vedle Camerona umí už málokdo (na paměti vyvstane leda Spielberg). Je s podivem, jak malé množství filmů dneska vzniká jako jednoduchá filmařina. Spousta tvůrců se za digitální efekty skrývá, jiní nedostatky schovávají za určitou stylizaci - ať už je to rozklepaná kamera, barevné filtry, rychlý střih, zpomalovačky a podobné vychytávky. Málokdo dneska přijde s nějakým příběhem, který by vyprávěl naprosto jednoduše, bez přikrášlení. A když už se někdo takový objeví, většinou to zvoře. Spoustu takových !ozvláštňovvacích" postupů krátkozrace nazýváme revolučními, nakonec se v nich ale ztrácíme a zjišťujeme, že jejich přínos je vlastně nulový.
Ve světle těchto poznatků by se mohlo zdát, že si protiřečím, protože Avatar přináší minimálně dvě (r)evoluce - jedna je v digitálních efektech samotných, druhá v 3D, takže by měl do této kategorie logicky spadat také. Vždyť je celý digitální! Jenže Cameron se za ani jedno neskrývá, pro něj se opět jedná pouze o nástroje. Opravdu vypráví dětinsky jednoduchý příběh, který by se při podrobném rozboru mohl zdát k smíchu. Stejně tak pracuje s žánrovými klišé, ohranými postavami, primitivním až přeexponovaným dělením na hodné a zlé... jenže to všechno se ztrácí při pohledu na svět, který Cameron jako pozadí těchto příběhů vytvořil. Je to nové universum, které žije, dýchá, v jehož existenci nepřestanete věřit byť na jedinou vteřinu. Je to nový svět, do podobných nás za celou historii filmu dovedlo vtáhnout jen pramálo filmů (nabízí se Pán prstenů, Hvězdné války a nemnoho jim podobných), žádným se to ale nikdy nepovedlo tak intenzivně.
To všechno vzniklo pomocí technologie, se kterou by se dalo chlubit, která by se dala zneužít v audiovizuální orgie bez hlavy a paty, v kupu přestylizovaných a orgistických záběrů, které by vyčuhovaly z celku a upozaďovaly děj samotný. Jako jsme zvyklí z většiny filmů. Proto tak rozsáhlá rozprávka o tom, jak se dneska tvůrci pouští do filmů, které prodá pár scén v traileru, ale v nitru postrádají kouzlo. Kouzlo, na které jsme během spousty let bezhlavého blockbusterování zapomněli. Cameron má k dispozici všechny prostředky k tomu, aby natočil stejně efektivní, leč v jádru prázdnou podívanou. Udělal ale pravý opak. Natočil film se srdcem, jehož síla a tlukot přehluší srdce jakéhokoliv velkofilmu. Natočil Avatar.
Příběh (nebojte, nebudu spoilerovat) je to vskutku primitivní. Ne-tak-úplně zlý chlápek pracuje pro úplně zlé chlápky, kteří chtějí vypudit z domoviny úplně hodné chlápky, jenže si uvědomí, že ti hodní jsou vlastně prima a tak se s nimi těm zlým postaví. Dějová kostra stará snad jako filmové umění samo, to samé platí pro další rozdělení postav i klíčové body narace. Cameron po příběhové stránce - samozřejmě krom místa a okolností jeho ukotvení - nenabízí vůbec nic nového, naopak přetřásá postupy, které zanikly s novým miléniem. Avatar se nesnaží být temný (i když místy docela brutálně je), nesnaží se být strašně inteligentní, nesnaží se nějak ozvláštnět. Ve své podstatě je to podívaná pro celou rodinu, která ale potěší každou generaci. Ten příběh je vlastně pohádka jak vyšitá.
Jenže na tom nezáleží. Stejně tak nezáleží na tom, že Cameron, ačkoliv se to nabízí, v prospěch příběhu nevyužívá filosofické otázky, které některé prvky děje vytvářejí. Avatar by mohl být dějově a hlavně myšlenkově podobně komplexní, jako byla trilogie Matrixu, ostatně pracuje s velmi podobným tématem - jen trochu naruby. Jenže Cameron, narozdíl od Wachovských, míří za jednoduchým dobrodružstvím, které se vrací k těm prosťoučkým výpravám do neznámého světa, jaké před ním podnikali průkopníci kinematografie. Ano, člověk mu může tuhle primitovnost zazlívat, ale proč?
Hi-tech budoucnost, v níž Cameron operuje, nezasahuje do podstaty příběhu. Stejně jako se v Terminátorovi nabízelo rozvíjet filosofické a jiné debaty o časových paradoxech, místo nichž režisér preferoval přímočarou akci, v jejímž centru bylo drama jedince - ne globální problémy. Ale ano, o poselství se tu zavadit dá.
Pandora, planeta, na které se Avatar odehrává, je Cameronovým dítětem. Od prvního stébla trávy až po zub okřídleného netvora, všechno pochází z jeho hlavy. Vytvořil úplně nový svět, se svou vlastní faunou a flórou, mytologií, historií. S vlastními pravidly, zákony. Je to svět úchvatný nejen na pohled, v jeho rámci se některé děje nebo zákonitosti musíme naučit vnímat jiným způsobem. Na Pandoru je třeba dívat se jinýma očima. Někomu by se mohlo zdát třeba fluoreskování zdejších organismů trochu over-the-top, postupem času ale člověk zjišťuje, že i pro to má Cameron důvod, nenápadně se vázající na samotnou zápletku filmu a vytvářející podstatu pro veškeré přírodní jevy na Pandoře. Než začnete odsuzovat eye-candy povahu Cameronovy planety, radši jí nejdříve pořádně prozkoumejte.
V centru všeho dění je samozřejmě Avatar Jacka Sullyho, tělo Na´vi ovládané na dálku lidskou myslí. Je to úchvatné stvoření, s duchem zvědavého a dětinského Sullyho vskutku neodolatelné. Provádí vás světem Pandory a s upřímným nadšením a zvědavostí jí obdivuje tak, aby k tomu samému přimněl i diváka. Ten se novým světem nechává vskutku unášet a není to jen díky tomu, že Cameronova fauna i flóra žijí a dýchají jako skutečný svět, prsty v tom mají také dokonale použité technologie. K těm se ještě vrátím na konci.
Pandora je další postava příběhu. Kdo jí nebude obdivovat, si už snad ani nemůže užívat jiné filmy. Procházka po ní je esencí filmového dobrodružství.
Stejně tak objevování zvyků Na´vi. Jedná se o prostřední část filmu a pro některé může být místy trochu nudná. Ne snad proto, že by se nejednalo o něco neuvěřitelného. Vždyť Cameron oslňuje každým okamžikem. Jde spíš o to, že se s postupným Jakeovým poznáváním života zdejších domorodců děj nehýbe moc vpřed. Cameron "jen" oslňuje neustále se vršící kopou nových objevů. A Jake si rozdíl v lidství a v bytí Na´avi uvědomuje velmi pomalu, skoro až nezpozorovatelně. Dovedu si představit, že tyto okamžiky budou pro méně oslněného diváka onou slabší chvilkou filmu. Pořád ale předčí cokoliv jiného.
Cameron navíc chystá naprosto grandiózní finále. Takové, jaké před ním nikdo nenatočil. Za zněný epické Hornerovy hudby diriguje jednu z nejepičtějších sekvencí v dějinách filmu. Takovou, která už musí oslnit i do té doby zapšklé skeptiky. Jedná se o opravdovou bitvu. Ne o takovou, na které jsme zvyklí ve filmech. Není to jen změť detailů válečné vřavy, nepřehledných polocelků, skrývajících nedostatek výpravy nebo nižší rozpočet. Je to sekvence, která do mrti využívá poslední pixel digitálních kamer. Každý Cameronův záběr využívá celé plochy záběru, každý milimetr širokoúhlého plátna zabírají detaily, jejichž zkoumámí samo o sobě zabere spousty projekcí. Vzpomínáte na epickou bitvu v Návratu krále? V úvodu třetí epizody Hvězdných válek? Jejich součet by dal tak polovinu toho, co předvede Cameron. Gradace celého finále je navíc bez nadsázky jeden z vrcholů mainstreamové kinematografie.
Avatar je film, který v příštích několika letech nikdo nepředčí. Geniálně zrežírovaný snímek, jehož dokonalost nemůže srazit na kolena něco jako křečovité dialogy, slabší zápletka, nebo zelené poselství. V jistých směrech - hlavně po omílané dějové stránce - je to ohromný krok zpět, jinak ale Cameron opět uniká všem svým režisérským kolegům o několik let do budoucnosti.